Partnerské obce
Rudy Wielke (Polsko) - spolupráce od roku 2000 | Linum (Německo) - spolupráce od března 2001 |
Doľany (Slovensko) - spolupráce od roku 2000 | Nagykovácsi (Maďarsko) - spolupráce od roku 2003 |
K prvnímu kontaktu došlo díky paní starostce Wilmě Nickel, která má v Bolaticích příbuzné. Během několikaletého kontaktu došlo k jednání nejen mezi představiteli obce ale i spolků (FK Bolatice, SDH Bolatice), výsledkem čehož je v současné době velmi dobrá a aktivní spolupráce v oblasti pořádání společenských a kulturních akcí a sbližování lokálních společenství obecně.
Linum je vesnice nacházející se cca 40 km od Berlína. Je známá soustavou rybníků propojených kanály. Pro zajímavou flóru a faunu jí navštěvují tisíce návštěvníků. Vesnice je známá velkým počtem čapích hnízd, z tohoto důvodu se jí také říká Čapí vesnice. Na počest velkého množství vzácných čápů se koná každoročně o prvním srpnovém víkendu Strorchenfest (Čapí slavnost).
Linum má typický vzhled rozlehlé uliční vsi v Braniborsku, ve které zůstalo zachováno mnoho klasicistních budov z minulého století. Klasické selské domy se svými hospodářskými budovami jsou vybudovány jako tří- nebo čtyřstranné.
Snad nejvýznamnější stavbou v Linu je kostel, který je dominantou obce. Svůj dnešní vzhled s oběma bočními loďmi, které byly přidány ke střední, získala v letech 1867/68. Král Vilém I. pověřil architekta Glasenappa obnovou novogotického kostela. Mezníky v základech kostela dokládají postavení prvního kostela v Linu ve 12.století. Jako mnoho jiných kostelů v Braniborsku potřebuje i tento opravy. Sestra Anneliese Wilke sbírá prostředky s velkým zaujetím: prodává fotografie, knihy, ráda poskytuje informace o dějinách kostela a obce. S hrdostí poukazuje na to, že z dálky viditelná koruna na špičce kostelní věže je darem tehdejšího pána linumského zámku Fridricha I.
Naproti kostela vede dlážděná cesta k místu, kde stál lovecký zámeček, který byl postaven na přání Fridricha I. Roku 1833 musel být pro svou zchátralost stržen. Místo něj byl postaven statek s hospodářskými budovami a stájemi. Dnes je zde školka. Škola v Linu je nejstarší na území Bellinu. Stavba z pálených cihel byla vystavěna v roce 1851 a až do roku 1993 sloužila tomuto účelu. Nahradila prvním školní stavbu, která byla zničena při velkém požáru v roce 1789, stejně jako poté provizorně vystavěnou budovu na hřbitově. Koncem 18. století se v důsledku těžby rašeliny silně změnil nejen vzhled krajiny, ale i vzhled osídlení Lina. Na severozápadním okraji vzniklo sídliště dělníků, v němž se usadili dělníci z rašelinišť a lodníci. Oproti domům v Oberdorfu (horním konci) jsou mnohem menší a stojí spolu jako dvojdomky.
Linum se ale může ukázat nejen významnými budovami, ale také slavnými osobnostmi. Jacoba Ludwiga Hensela, který byl od roku 1796 do 1809 farářem v Linu, připomíná litinový náhrobní kříž v hale věže kostela. Ale ne on, nýbrž především jedno z jeho dětí, Luisa Hensel, která se narodila v Linu roku 1789, dosáhlo věhlasu. Bratrovi Wilhelmovi, dvornímu malíři a manželovi Fanny Mendelssohn Bartholdy, vytvořil spisovatel Theodor Fontane pomník povídkovým souborem Procházky Braniborskou markou. Mimo oblast Braniborska proslulo Linum Fehrbellinskou bitvou v červnu 1675, kterou ještě dneska připomíná pomník v Hakenbergu. Na linumských bitevních polích porazila malá selská armáda vedená kurfiřtem Švédskou armádu a zajistila Braniborsku setrvání v Prusku. Ještě dodnes existuje pověst, že v močálu je možno najít poklad, který na útěku ztratili Švédové.
První písemná zmínka o obci pochází z roku 1294, když byla podstoupena markrabětem braniborským biskupovi von Havelberg. Reformací r.1517 byla vlastnická práva předána zpět braniborským kurfiřtům. V roce 1700 získal statek a ves Friedrich I. a dal na jižním okraji močálu postavil lovecký zámeček. Kdo dnes prochází Malou čapí pěšinou , míjí místo, kde kdysi stával. Linum bylo až do roku 1823 významné také svou polohou, neboť leželo na staré poštovní cestě Berlín Hamburk a teprve na počátku 19.století, když byla nově vedena přes Nauen a Friesack, byl sveden provoz mimo Linum . Dobou rozkvětu obce bylo započetí těžby rašeliny v močálu, neboť Linum se stalo sídlem královské Rhinské rašeliništní inspekce. Počet obyvatel následně vzrůstal . Zatímco v roce 1805 to bylo přibližně 800 obyvatel, udává se o padesát let později více než dvakrát tolik, totiž 1720. Pro dělníky v rašeliništi, řemeslníky a lodníky musely být postaveny nové domy, takže se vesnice velmi rozrostla. Z těžby profitovala ale především lodní doprava, takže roku 1843 byl v Linu zřízen svobodný cech lodníků. Jeho úkoly byly jak v oblasti odborné, tak také v oblasti sociální, neboť vzdělavatelům příslušelo nejen technické a řemeslné, nýbrž i etické vzdělávání učňů. Roku 1890 byla dokonce slavnostně otevřena lodnická škola, jejíž absolventi obdrželi výuční list Elbfischer.
S pomalým omezováním těžby rašeliny na začátku 20.století začíná i konec linumské lodní plavby: V roce 1920 zaznamenal cech už jen 38 členů.
Dnes je tato oblast ohniskem zájmu především milovníků přírody a ryb. Je zajímavá každý den a za každého počasí. Rybářství láká nejen milovníky Letní zahrady , grilování a uzení, ale také zvířecích a rostlinných druhů, na které je možno narazit už jen zřídka: vydry, bobři, mořští a říční orli, bahenní mečíci, žabí květ, kunovití a netopýři. Tohoto roku se vyskytlo mnoho chroustů, v létě přilétají špačci a samozřejmě mnoho jeřábů a hus.
Rybu dostanete přímo od rybáře: čerstvě uzená nebo grilovaná chutná nejlépe. Pokud si ji neulovíte dokonce sami!
Polská vesnice nacházející se asi 50 km od Bolatic, čítá cca 3000 obyvatel a je obklopena rozlehlými lesy. Rudy Wielke náleží do správního obvodu Kuznia Raciborska. Obě vesnice spolupracují (deklarováno od 13.4. 2000) v oblasti školství, sportu (FK Bolatice), kultury (výměnné pobyty hudebních skupin, souborů), spolků (SDH Bolatice, SNS Bolatice). V průběhu roku se setkávají představitelé obcí na společných akcích v Rudách nebo Bolaticích (slavnosti, plesy, dožínky).
Hlavní cíle spolupráce:
Rudy jsou rozlehlá vesnice rozkládající se nad řekou Ruda. Za svůj vznik i další rozvoj vděčí cisterciánům z Jedrzejowa, kteří kolem roku 1252 započali budovat klášter v lese nad řekou. Mniši se zabývali lesním hospodařením, rolnictvím, sadovnictvím, vinařstvím, lovem, chovem dobytka a ovcí, založili chovné rybníky, vybudovali cesty, které se rozcházely do okolních měst. Průmyslová činnost zahrnovala důl na železnou rudu, pálírnu dřevěného uhlí, hutnictví, sklářství, atd. Cisterciáni se starali rovněž o duchovní život a vzdělávání místních obyvatel. Jejich práce výrazně přispěla k rozvoji celého regionu. V druhé polovině 13. století byl dokončen kostel i klášter.
V letech 1680-1790 byl přestavěn do barokního stylu. V roce 1730 bylo vybudováno opatství. V roce 1810 zde byla umístěna vojenská nemocnice, která byla poté přestavěna na sídlo magnátů, kolem kterého byl vybudován park v anglickém stylu. V Rudách je rovněž Vlakové muzeum (existuje možnost zprovoznění historické linky na trase Rudy Ratiboř Gliwice).
V roce 1973 byl otevřen Cysterciánský park s rozlohou větší jak 50 tis. ha. Park vznikl s cílem ochrany neobnovitelných a ohrožených přírodních, kulturních a krajinných památek, spojených s činností Cisterciánů v Horním Slezsku. Je zde k vidění mnoho druhů zvířat i ohrožených rostlin. Spolu s okolím tvoří tento park zajímavý architektonický klášterně-palácový komplex.
Obec Doľany se nachází na úpatí Karpat mezi Modrou a Smolenicami. Nejstarší písemná zmínka o poddanské obci (usedlosti) panstva Červený Kameň je od roku 1390, kdy se nazývali Ottenthal, což po překladě z němčiny znamená Ottovo údolí či Údolí Ompitovo.
Název byl pojmenován podle císaře Otty II. Nejdříve byl poslovenštěný na Ompitál a od konce 16. století resp. Začátku 17. století se na základě písemného privilegia uděleného uherským králem Ferdinandem II., stal slavným trhovým městečkem a byla mu udělena obecní pečeť. Po tatarském plenění byla obec obývaná němci. V Doľanech žije ještě dnes mnoho rodin s německým jménem. V katastru obce byla v minulosti sklářská huť, dnes na jejím místě stojí spalovna, tři mlýny a papírny.
K historii obce Doľany nesporně patří nejvýznamnější ompitálské osobnosti Juraj Fándly a Juraj Palkovič. Juraj Fándly (narozen 21.10.1750) byl kněz, buditel, regionální historik, napsal mnoho knih, prostřednictvím kterých přes místních kněze a faráře promlouval ke svým rodákům. Pochovaný je na doľanské cintoríně. Juraj Palkovič (narozen 24.6.1763) se podobně jako Fándly vždy cítil být Ompitálčanem a Ompitál štědře podporoval. Tento významný historik se výrazně zasloužil o slovenský lid a národ jako o svůj Ompitál. Ompitál trval až do roku 1948, kdy se z Ottova údolí, teda z Ompitálu, staly Doľany.
Dnes mají Doľany kolem 1100 obyvatel. Obec má obecní pečeť, vlajku a erb obce. V současnosti je hlavní náplní většiny obyvatel vinohradnictví a zemědělství. Současný život v obci se do podvědomí širokého okolí dostává i díky našim současným umělcům a podnikatelům.
Nagykovácsi leží v překrásné přírodě 6 km od Budapešti. V této vesnici byly nalezeny ostatky Neandrtálce a také hrobky z dob Římské říše. Vesnice byla pojmenována v dobách vlády dynastie Arpádiovců (v 10. století) podle způsobu obživy tehdejších obyvatel, jejichž většinu tvořili kováři.
Ve 13. století byla vesnice úplně zničena během tatarských nájezdů a zústala téměř 150 let neobydlena. Na začátku 17. století vesnici osídlilo 14 rodin, které přišli z oblasti černého lesa a historie vesnice tak pokračovala. Od začátku 19. století až do konce 2. světové války byl Nagykovácsi prosperující zemědělskou vesnicí, ale v roce 1946 bylo okolo 2200 švábských obyvatel deportováno do Německa. Byli nahrazeni 150 maďarskými rodinami z různých částí Maďarska (oblast Alföld a Felvidék).
V současné době má Nagykovácsi asi 4500 obyvatel. Mnoho lidí utíká do této klidné a tiché vesnice z hluku velkoměsta. V okolí vesnice je množství rekreačních budov a ovocných sadů. Díky malebné přírodě, existenci spousty turistických cest, příjemnému a teplému klimatu a čerstvému vzduchu je Nagykovácsi ideálním místem pro návštěvu nebo pro život.